Mojová Arnošta

Mojová Arnošta

A. Mojová, konec 70. let, Ostrava

/ * 1934  Hranečník, dnes Ostrava - Hranečník,

Narodila jsem se 12. 11. 1934 ve Slezské Ostravě na Hranečníku. Byly to dva dvojdomky s dvorky a zahradami, pod dvojkolejkou, kde se sváželo uhlí. Kolem byly louky, pole a obrovská stodola pro celou kolonii. Pro dětské hry to byl ráj. Lezli jsme po stromech, byl tam potok, pořádný kopec na sáňkování a rybník na bruslení. Všude plno polních květin. Poměrně blízko byl les a na opačné straně řeka Lučina.

Kdyby nebylo války, měla jsem záviděnihodné dětství. Hlavní pohodu a lásku zajišťovali rodiče a bratr, který, když jsem se narodila, byl již v pubertě, ale měl mě moc rád již od kojeneckého věku.

Tatínek pracoval na šachtě Jan Maria jako skladník, později jako nádvorný. Byla to malá šachta a tak někteří zaměstnancí měli ještě další úkoly, takže dělal i nákupčího, dozor nad opravami v kolonii o řidiče, kočího a lázeňského. Takovou šachtu bych přála všem havířům. Byla to spíše botanická zahrada a v ní byla umístěna šachta. Některé druhy stromů a keřů jsme pak již nikdy nikde neviděla. Často jsem za tatínkem chodila a tak jsem povrch šachty znala.

Maminka byla v domácnosti, jak bylo tehdy zvykem. Bratr byl jako dítě velmi bystrý a hodný. Pak si to vynahradil.

Vypadalo to, že bude válka a lidé utíkali za hranice, aby tam pomáhali bránit vlast. Stejné přání měl i bratr, řekl, že jde za kamarádem , ale už se nevrátil. Po určité době absence byl vyhozen z gymnázia. Rodiče byli zoufalí, nevěděli, kde je.

Vedoucí úseku byl pan Valenta a ten znal pana Kuchaře, který by jim mohl pomoci, protože měl vyjímečné schopnosti. Poradil tedy mamince, aby za ním zašla.

Maminka se bála něčeho, co neznala, ale mateřská láska zvítězila. Vzala bratrovu fotku a šla do redakce Spiritistické revue v Radvanicích. Pan Kuchař si vzal fotografii a na základě toho podrobně popsal bratrovu cestu, jak se dostal do Polska, že je ve městě Katovice, popsal i budovu atd. A řekl, že se vrátí.

V Polsku byl v té době pan Kotas, který byl později primátorem města Ostravy, ten usoudil, že je bratr na takovou věc příliš mladý, když měl teprve maturovat a že doma může pomáhat více. A tak se vrátil. Pro tuto dobu měl však bratr škraloup a tak šel fárat na šachtu.

Po této události tatínek ocenil schopnosti pana Kuchaře, ale nebylo to maminčino nadšení.

Pak se nám z bytu začaly ztrácet různé předměty. Knihy, bratrovy nové kalhoty, boty, 10 metrů látky, aktovka a jiné. Maminka rozhodla, že nám může pomoci jen pan Jan Kuchař, ale že tatínek půjde též. Pan Kuchař popsal chlapce, jehož popis přesně seděl na syna našich sousedů, který byl starší než já, a často k nám chodil. Naši byli rádi, když museli někam jít, že nejsem sama. Jak nám bylo řečeno, , nakradené věci vyházel oknem do zahrady a večer si pro ně přišel. Rodiče byli důrazně varováni, aby to nehlásili na policii, ale chytili ho při činu. Otcův bratr byl u tajné policie a proto za ním tatínek zašel. Nedbali na radu a chlapec byl předvolán na policii. Protože to byl ještě školák, šla s ním i jeho matka, vše popřeli a my jsme byli ti špatní. Pan Kuchař řekl, že matka pěstuje černou magii a že je přímo démon. Tatínek se velmi styděl. Pan Kuchař byl pro něj vzácný člověk a nedal na něj dopustit.

Na výstavě medijních kreseb jsem byla jako malá a tak si nepamatuji ani kde to bylo, ani kdy.

Po válce jsem byla s maminkou pomáhat při úklidu spiritistického domu v Radvanicích. To byla tehdy doba pro duchovno velmi nepříznivá. Nikomu jsem proto neříkala, že něco o tom vím.

Později jsme bydleli na Zárubku. To již tatínek nežil. Bratr se oženil a měl dostat šachetní byt, ale v té době byly větší byty rozdělovány na dvě rodiny, proto jsme se k nim s maminkou nastěhovaly.

Do kasáren na Hranečník se nastěhovali Kokavcovi. Paní něco věděla o spirtismu a když se dozvěděla, že maminka chodí do Radvanic, vyhledala nás. Nejdříve jsme se radovaly. Měla dceru, která končila zdravotnickou školu. Jednou k nám přišly s novinou, že dcera Naďa píše. A tak jsem neuváženě začala i já. Bylo to bez návodu, bez vedení a tak se to nedělá. Byla to pro mě doba velmi nešťastná. Měla jsem ekzém po celém těle a ten příšerně svědil, bylo to hrozné. Nepomohli žádní lékaři, ten nejlepší řekl, že se toho již nezbavím.

Opět pomohl pan Kuchař, který mi doporučil macešku polní. Tu jsem pila dva roky.

Myslím, že právě k této době mi bylo dopřáno, že jsem něco napsala a nakreslila. V našem pokoji jsme si sedla ke stolečku, pomodlila se a čekala. Asi tři dny se nestalo nic. Pak jsem postupně začala nejdříve čmárat a pak i kreslit. Někdy přišla i maminka. Švagrová a bratr o ničem nevěděli, ale maminka o tom později bratrovi řekla. Věděl o tom i pan Kuchař a později i pan Vantulák.

Zdálo se nám, že u paní Kokavcové, je to jistý druh zábavy a nemá to úroveň. Naďa se vdala a my jsme raději vycouvaly.

Je pravda, že u kreseb jsem si nevěřila, jenže sama bych něco takového nesvedla. Scházelo mi vedení. Také jsme v té době nejedla maso. Pak jsem měla nastoupit jako učitelka do jeslí, kde se střídaly vedoucí a byl tam nepořádek. Na žádost vedení jsem to nakonec vzala a zůstala tam až do důchodu. Povinné bylo v té době společné stravování, takže jsem začala jíst maso. Moje pracovní začátky byly velmi těžké, chodila jsem domů pozdě a unavená. Tím kreslení skončilo.

Dobré ale je, že jesle jsem dala do pořádku...

 sepsala Arnošta Mojová, Ostrava 2021