CECILIE MARKOVÁ „Malování je obřad pochopitelný jen mně samé“ S paní Cecilií Markovou jsem se seznámil na podzim roku 1972 poté, co jsem šťastnou náhodou získal její adresu v archivu mezinárodní bratislavské přehlídky TRIENALE INSITA , kde jsem byl tenkrát jako vysokoškolský student na praxi. Rozjel jsem se po její vstřícné odpovědi, kterou příznivě odpověděla na můj písemný dotaz, do jihomoravského města Kyjova, kde žila a pracovala. Setkal jsem se tam s vřelou a neobyčejně citlivou, soustředěnou tvůrkyní, vyrovnanou a empatickou osobností, která mi ochotně ukázala svoji neobvyklou a tajemstvím obestřenou tvorbu. Měla tehdy za sebou již více než třicet roků mnohostranné a invenční výtvarné činosti, protože podle jejích vlastních pečlivých záznamů svoji první kresbu, inspirovanou návštěvou spiritistických seancí, vytvořila ve středu dopoledne dne 12. října 1938. Z vyprávění kyjovských rodáků vím, že vzbuzovala mezi spoluobčany respekt i zvědavost pro svoji pověst komplikovaného a nepřístupného člověka, schopného komunikovat se zásvětím a zemřelými. Vzpomínám si, že na mne však hned při prvním setkání působila právě naopak jako neobyčejně laskavá, milá, obětavá a činorodá žena. Stěny malého bytu v Palackého ulici byly zaplněny místo vedle místa jejími zářivými obrazy zvláštních nekonečných diluviálních krajin či fantastických astrálních květenství a podivuhodných labyrintů. Převážnou většinu svých tužkových a pastelových kreseb na papíře uchovávala v mnoha velkých pevných složkách pod postelí v pokoji, sousedícím s kuchyní, která byla zároveň i jejím „ateliérem“. Tvořila totiž zásadně večer či v noci přímo na jídelním stole, osvětlovaném stahovací lampou. Žila bezdětná sama celý život, protože její manžel Bohumil Marek, který ji osudově seznámil s členy „Prostředí“, což byl kroužek přátel – spiritistů , zemřel náhle roku 1940, pouhých sedum roků po jejich sňatku. Naše tehdejší setkání bylo začátkem pravidelných návštěv, při nichž jsem se postupně seznamoval s její početnou tvorbou i s pohnutým životním osudem, o němž mi vyprávěla. Ty návštěvy měly zvláštní důvěrnou atmosféru, vyplývající z jakési dvojdomosti, kontrastu mezi obyčejným světem a světem duchovním. Naslouchal jsem jejím ztišeným a zaujatým komentářům při společném prohlížením kreseb, vycházejích z principů spiritismu, ale obohacených o její vlastní svébytný tvořivý akcent, jedinečný rukopis. Záznamy vysloveně spiritistického charakteru, provázené často tajným písmem a vzniklé jako kresebné modlitby v prvním desetiletí její výtvarné činnosti jen velmi nerada ukazovala a měla je uloženy ve speciálních složkách. O tom, že byla v úzkém kontaktu i s dalšími médii, projevujícími se výtvarně, svědčí křehká kresba fantazijních rostlin v její pozůstalosti. Tu získala s největší pravděpodobností po smrti Františky Bergmanové z jejího kresebného odkazu ze znojemského spiritistického okruhu Naše listování novými pracemi Cecilie Markové za hlasitého tikotu nástěnných hodin zakončovala často nejistým dotazem: „… tož co tomu, Pavle, říkáte ?“ Já jsem byl její tvorbou hluboce zasažen a obdivoval jsem ji. Stala se přirozenou a důležitou součástí mé právě se rodící sbírky spontánního umění a přál jsem si ji představit širší veřejnosti. To se mi podařilo až v roce 1977, kdy jsem uskutečnil komorní výstavu jejích obrazů i kreseb pod názvem „Cecilie Marková – Krajiny a květy“ v olomouckém Divadle hudby, kde jsem tenkrát začal působit jako vedoucí. Na tuto výstavu o pět let později navázal výtvarný pořad „Labyrinty fantazie“ , kde jsem dílo paní Cecilie Markové uvedl do souvislosti s další naší významnou spontánní tvůrkyní Annou Zemánkovou . Cecilie Marková se narodila 20. září 1911 v Kyjově , kam se její otec, sklář Ignác Macko (sirotek z Podkarpatské Rusi) se svou ženou přestěhoval ze slovenského města Nová Baňa. Vyrůstala spolu s třemi sourozenci v dělnické kolonii. Vyučila se švadlenou a později se specializovala jako zručná modistka na navrhování a vytváření klobouků. Dlouhá léta potom pracovala jako vedoucí prodejny Oděvy Brno v Kyjově. Již v dospívání získala silný vztah ke sportování a k divadlu, kterému se věnovala i v dospělém věku, kdy vedle malování hrávala i loutkové divadlo pro děti. Nečekané ovdovění se stalo pro ni silným impulsem ke kreslení, které bylo v její nastalé samotě záchranou – možným prostředkem komunikace s fyzicky nepřítomnou blízkou bytostí a nakonec i jediným podstatným a hlavním smyslem života. Sama o kořenech své tvorby napsala: „Přitahují mne světy, kde nejsou reálné tvary. Všechen cit jsem dala malování, kdybych je neměla, byl by můj život příliš prázdný“. Kreslila nejdříve na papír obyčejnou tužkou, později začala své pletence květinových ornamentů doplňovat barevnými pastelkami. Zvláště si pak oblíbila střibrné a zlaté tužky, kterými docilovala na černém papíře magických prostorových účinků. Její zneklidňující labyrinty, svalovitá květenství jsou naléhavě konkrétní avšak zcela nejednoznačná. Poprvé vystavovala v roce 1950 v Kyjově na přehlídce lidové tvořivosti, ale její práce se nesetkaly vždy s příznivým přijetím. Záhy se vedle kreslířské činnosti začala věnovat i olejomalbě, což zřejmě souviselo s jejím sblížením s některými kyjovskými výtvarníky, mezi něž patřil i dnes v oblasti art brut slavný fotograf – Miroslav Tichý (1926 – 2011). Ten jí prý dokonce sám naučil napínat plátno na rám a seznámil ji se základy techniky olejomalby. Od šedesátých let se tak pod jejíma rukama začínají množit obrazy medijních potrétů , astrálních květin či bouřlivých kosmických erupcí. Volný malířský rukopis tu vyvažoval přesnost a vázanost kreseb. Rozvíjela svou tvorbu zcela autonomně a během svého života vytvořila značné množství imaginativních děl, z nichž většinu rozdala. Intenzívně, přes narůstající věk a slábnoucí zrak, se pravidelně věnovala své výtvarné tvorbě a měla radost z probuzeného zájmu veřejnosti o její dílo. V únoru 1995 ji postihla mozková příhoda. Přestala malovat, ale ještě kreslila aspoň oblíbené novoročenky pro své přátele. Zemřela 21. 9. 1998, tři týdny po skončení úspěšné a zásadní výstavy připravené kurátorkou dr. Alenou Nádvorníkovou „L´art brut umění v původním surovém stavu“ v Domě U Kamenného zvonu v Praze. Ta byla vůbec prvním pokusem o zevrubné zmapování českého umění v původním stavu a vedle jiných významných českých spontánních tvůrců bilancovala i celoživotní dílo Cecilie Markové. Bylo zde vystaveno 60 jejích kreseb a 30 maleb v průřezu od konce 30.let do počátku 90. let 20. století. Zejména záslužným přičiněním teoretičky dr. Aleny Nádvorníkové, která ve spolupráci s Martine Lusardy uskutečnila v pařížské galerii Halle Saint Pierre na přelomu let 2002 a 2003 vskutku objevnou výstavu L´ART BRUT TCHÉQUE se její úchvatná imaginativní medijní tvorba stala oceňovanou a dostala se konečně právem do mezinárodního kontextu. Se mnou se paní Cecilie Marková rozloučila svým posledním dopisem, který mi napsala z Kyjova 8. února 1997: Milý Pavle, děkuju Vám za fotky. To se mě ani nechce věřit, že máte tolik mojích obrázků. Já nevidím, taky už nemaluju ani kreslit nemožu. Já jsem dělala všechno i oleje večer. To byla vždy jedna krajina nebo jiný výtvor za večer. Položeny normálně na stole. Mám světlo – stahovačku. Přes den jsem byla v práci a večer to bylo moje malování. A to mě dávalo moc, pocit vnitřního štěstí, to se nedá vyjádřit. Zkoušela jsem novoročenky a ty se mně podařily. Ale když to kreslím, tak to nevidím, jako v mlze. Takže já říkám, že mně někdo vede ruku, já tomu věřím. V létě má být v Bratislavě světová výstava naivního umění a já tam mám mět taky nějaké věci. Ještě paní Zemánková a Janků. Jestli se to uskuteční a taky nás tam vezmou, to se uvidí. Ještě jednou děkuji. Srdečně Vás zdravím s přáním všeho nejlepšího. Vaše C. Marková Vzpomínku napsal Pavel Konečný , 21. 12. 2019 v Olomouci |